Zimní příběh - recenze
Category: Recenze | 30 Sep 2014 | Author: Leca [full-link] | Full story [/full-link] | 0 Comments
Dlouho jsem přemýšlela, jakým způsobem recenzi na Zimní příběh od Marka Helprina pojmout… Po dvou neplodných dnech jsem se rozhodla, prostě jen tak zformulovat své myšlenky s tím, že snad bude výsledek srozumitelný a někdo si z recenze něco odnese…

Po shlédnutí názvu jsem měla za to, že se jedná o pohádku. Jakmile jsem si přečetla anotaci, názor jsem pozměnila a před očima jsem měla romantický příběh navzdory času, ve stylu Domu u jezera. Ach, jak byly obě domněnky mylné… Protože po dočtení epilogu a několika minutovém zírání na posledních pár řádků (které ve mně vyvolávají smíšené pocity i teď) jsem si byla jistá, že jsem nic podobného ve svém životě nečetla. Možná je to tím, že mou krevní skupinou je urban fantasy a možná je to tím, že Helprin zkrátka a dobře napsal knihu, kterou jsem si měla přečíst a ze které jsem si měla odnést zmatek v hlavě a příjemný pocit v žaludku…

Anotace:
Jedné zimní noci, na samém počátku 20. století, se pouliční zloděj Peter Lake pokusí vyloupit honosný dům známého novinářského magnáta. Dům však není prázdný – Peter zde najde krásnou dívku jménem Beverly. Peter jejímu kouzlu okamžitě podléhá. Jejich láska však zůstává nenaplněna, protože Beverly záhy umírá na tuberkulózu.

Zoufalý Peter se během jedné z honiček, kterou na něj uspořádají členové bývalého zlodějského gangu, vrhá z Brooklynského mostu do vody. Zdá se, že příběh končí…

Osud však rozhodne jinak. Peter Lake se znovu vynořuje o mnoho desetiletí později, obdařený zvláštními schopnostmi, o kterých zpočátku nemá ani tušení. Zmateně tápe v ulicích New Yorku své vlastní budoucnosti a jen matně si vzpomíná, odkud přichází. Teprve při spatření starého obrazu s Beverly si uvědomí, kým je, a vydává se najít svou lásku i smysl života...




Recenze:
Hned po prvních stránkách je čtenáři jasné, že autor má až milostný vztah s New Yorkem. Jeho schopnost bezchybného popisu Vás velmi rychle přenese do uliček této světové metropole a je jedno, jestli je Vaším spolupoutníkem bílý hřebec. Bude to znít jako klišé, ale po pár kapitolách, kdy spisovatel kouzlil jeden řádek za druhým, jsem si připadala, jako Alenka v říši divů. Tento pocit mě při čtení knih většinou otravuje, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu se mi to u stránek Zimního příběhu až moc líbilo. Jak děj plynul dál a dál, přišlo mi, Jako bych četla nějaké tajemství, které se mi rozkryje až na samotném konci. Bylo tedy hodně těžké v hluboké noci knihu odložit a aspoň na pár hodin zavřít oči.

„Výjevy se před nimi třepotaly jako prapory ve větru a míhaly se jim před očima jako díky obří skládačky. Stále dokola se v ní opakovaly stejně křivky, stejné barvy, stejné symetrie, pocity, jevy a děje a stále dokola z ní zněla nádherná píseň o kráse a o pravdě.“


Hlavní postavou Markova vyprávění je Peter Lake. Zloděj, který docestoval do New Yorku zvláštním způsobem. To, že má za sebou prazvláštní minulost však neznamená, že v budoucnosti už pro něj osud nic nepřichystal. Na své cestě se potkává s krásnou Beverly, do které se prakticky okamžitě zamiluje. Jedná se o dívku plnou snů, která však umí vnímat realitu. Ta má pro ni peně stanovené hrany, ona však i v chladu a temnotě dokáže nalézt krásu bytí. Jejich lovestory je epická, nicméně velmi krátká, a o to bolestivější. Beverly totiž velmi brzy po jejich seznámení umírá na tuberkulózu.

„A pak ho to zasáhlo. Silou tisíce blesků, které spojily síly, aby ho vytrhly z letargie. Všude kolem viděl jen modré záblesky, modré elektrické světlo, vlhkou teplou modř, nekonečně modré moře. Topil se a z hrdla se mu dralo jen jedno jediné slovo – modré, modré, modré. Měla modré oči.“


Zimní příběh bych mohla popsat jako několik knih v jedné. Kromě dějové linky s Peterem Lakem jsou zde i další střípky životů jiných lidí v průběhu let. Jedná se o postavy, které Helprin nejen mysteriózně pojmenoval, ale každé jedné z nich dokázal pomocí obyčejných slov vdechnout neobyčejnost. Je jen málo lidí, o kterých se dá říct, že umějí „perem v ruce“ napsat něco magického…

Svůj úděl v ději má i jistý Pearly Soames, kterému jsem propadla od prvopočátku. Čtenáři je jasné, že jde o zápornou postavu, ale kouzlo z poznání toho, o jak moc zlou postavu se jedná, autor přibližuje v náznacích. Pearly a Peter Lake jsou svým způsobem protivníci, kdy vyhrát může jen jeden.
Po tom, co Beverly umře, se ke svému skonu dostane i Peter Lake.

„Cítím to a vidím to, kam se podívám. Zvířata vědí, že se to blíží. Ožívají dokonce i lodě v přístavu. I ony cítí, že to není daleko. Samozřejmě se můžu mýlit, ale pevně věřím, že všechny činy mají svůj význam a má ho i tohle neustávající hromobití.“


To co by se rozkouskované na části mohlo zdát plytké a bez nápadu, působí jako celek magicky. Kniha se mi líbila a musím se opakovat, dlouho mě nic tak nezasáhlo. Stále nevím v jakém poměru byl dopad na mou osobu kladný či záporný. A abych jen neskládala ódy, mezi svými poznámkami jsem našla i několik minusových odrážek. Na prvním místě je absence časových údajů v knize, která velmi znepříjemňovala orientaci v příběhu. Další věcí byla poněkud umíněná povaha Beverly Pennové a v neposlední řadě také málo prostoru pro Pearlyho, alespoň z mého úhlu pohledu. Ve finálním hvězdičkování se však s klidnou hlavou nemusím stydět za čtyři hvězdičky z pěti.

„Peter Lake přesně nevěděl, proč tu je a co od návštěvy katedrály čeká. Možná i proto ho překvapil zvláštní zvuk, znějící jako úder pěstí v rukavici. Zastínil si dlaní oči a podíval se směrem ke dveřím, kde v proti světle spatřil potácející se postavu, která si v bolestivém gestu rukama tiskla hlavu.“
Refresh | Home |


Name:
E-mail: (optional)
Napište edward:
Smile: smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

| Forget Me
Content Management Powered by CuteNews