Fantom Print - Otrokyně citů
Category: Knihy | 18 Sep 2014 | Author: Leca [full-link] | Full story [/full-link] | 0 Comments
Sascha Duncanová nedokázala ze zprávy poblikávající na obrazovce
elektronického diáře přečíst jediný řádek. Zrak měla zastřený závojem
strachu, který ji izoloval od strohé a účelně zařízené kanceláře její matky.
Dokonce ani samotnou Nikitu, která právě končila telefonický hovor, její
otupená mysl téměř nevnímala.
Byla vyděšená.
Dnes ráno se vzbudila v posteli stočená do klubíčka a vzlykala. Normální
Psyové nevzlykali, neprojevovali žádné emoce, necítili. Ale Sascha už od
dětství věděla, že normální není. Dokázala svoji nedokonalost skrývat šestadvacet
let, ale teď se všechno pokazilo. Strašlivě pokazilo.
Stav její mysli se zhoršoval tak rychle, že se u ní vedlejší účinky začínaly
projevovat i v tělesné rovině – svalové křeče, třas, nepravidelný tep a přerývané
potoky slz po nočních snech, jejichž obsah si nikdy nepamatovala.
Brzy už svoji pošramocenou psychiku nebude moci dále skrývat.
Až pravda vyjde najevo, bude následovat převoz do Střediska, vězení,
kterému tak ale samozřejmě nikdo neříkal. Všichni ho znali jen jako „rehabilitační
zařízení“, kde Psyové postiženým aplikovali krutou a nemilosrdnou
léčbu, při níž své stádo zbavovali slabých kusů. Až tam s ní skončí,
bude moci hovořit o štěstí, pokud z ní zbude jen slintající troska bez špetky
vlastního rozumu. Bude-li mít smůlu, uchová si dostatek základních myšlenkových
procesů, aby se mohla stát dělníkem v rozsáhlé psyské obchodní
síti, robotem, jemuž počet funkčních nervových buněk dovolí leda zařazovat
poštu nebo vytírat podlahu.
Diář vzdoroval jejímu sílícímu stisku, a to ji s trhnutím vrátilo do reality.
Jediné místo, kde se zhroutit nesměla, bylo tady, u kancelářského stolu přímo
naproti matce. Nikita Duncanová sice byla její pokrevní příbuznou, ale
také členkou Rady Psyů. Kdyby došlo k nejhoršímu, Sascha netušila, jak se
matka zachová – byla by schopna obětovat vlastní dceru, jen aby si udržela
pozici v nejmocnějším výkonném orgánu na světě?

Se zarputilostí a odhodláním začala posilovat mentální štíty, střežící tajné
chodby v její mysli. Ten proces dokonale ovládala, takže ve chvíli, kdy
matka ukončila hovor, dávala Sascha najevo asi tolik emocí jako socha vytesaná
z arktického ledu.
„Za deset minut máme schůzku s Lucasem Hunterem. Jsi připravena?“
V Nikitiných mandlových očích se nezračilo nic víc než chladný zájem.
„Jistě, matko,“ přinutila se Sascha chladnokrevně opětovat její upřený
pohled a nepřipouštět si pochybnosti, zda působí její výraz také tak
lhostejně. Pomáhalo jí, že měla na rozdíl od Nikity oči vůdčích Psyů –
černé jako nekonečná noční obloha s občasnou tečkou studeného bílého
ohně.
„Hunter je měňavecký alfa samec, tak ho nepodceň. Uvažuje stejně jako
Psyové.“ Nikita se otočila, aby překontrolovala něco na obrazovce počítače,
plochém panelu, který vyjížděl z desky jejího pracovního stolu.
I Sascha si ve svém přenosném diáři vyhledala příslušné údaje.
Miniaturní počítač obsahoval všechny poznámky, které by mohla při
schůzce potřebovat, a byl tak skladný, že se jí vešel do kapsy. Pokud se
ukáže, že je Lucas Hunter typickým měňaveckým obchodníkem, bude
mít všechny poznámky a smlouvy s sebou vytištěné na papíře.
Podle jejích informací se Hunter stal alfa samcem levhartí smečky
DarkRiver už ve třiadvaceti letech. Během následujícího desetiletí
DarkRiverové upevnili svoji moc v San Francisku a okolí natolik, že nyní
představovali nejvlivnější predátory v celé oblasti. Cizí měňavci, kteří chtěli
na jejich území pracovat, žít nebo působit, od nich museli dostat povolení.
Pokud to neudělali, DarkRiverové uplatnili teritoriální zákony a následky
byly většinou strašlivé.
Když se Sascha s těmito informacemi před časem seznamovala, nejvíce
ji zarazilo zjištění, že DarkRiverové uzavřeli dohodu o neútočení s vlčí
smečkou SnowDancer, která ovládala zbytek Kalifornie. Komukoliv,
kdo se v minulosti odvážil získat moc ve vlčím teritoriu, přichystali
SnowDancerové krutou a nemilosrdnou odplatu, což Saschu přivedlo k domněnce,
že DarkRiverové musejí mít nevšední diplomatické schopnosti.
Jednat s vlky po dobrém totiž většinou přinášelo smrt.
Ozvalo se tiché zazvonění.
„Půjdeme, matko?“ Na Nikitině vztahu k Sasche nebylo mateřského vůbec
nic, protokol však nařizoval, aby ji dcera oslovovala jako rodinného
příslušníka.
Nikita přikývla a zvedla se v celé své majestátní výšce 173 centimetrů.
Oblečená v černém kalhotovém kostýmu s bílou halenkou působila dojmem úspěšné ženy, kterou jednoznačně byla. Vlasy, zastřižené těsně pod
ušima, měla upravené ve strohém účesu, který jí slušel. Byla nádherná.
A smrtící.
Sascha věděla, že když spolu kráčejí bok po boku, tak jako teď, nikdo
by je za matku a dceru nepovažoval. Byly stejně vysoké, ale tím jejich vzájemná
podoba končila.
Asijské oči, rovné tmavé vlasy a porcelánovou pokožku zdědila Nikita
po matce, která byla napůl Japonka. Když své geny předala Sasche, projevily
se už jenom v podobě lehce, téměř neznatelně šikmých očí.
Na rozdíl od Nikitiných krátkých černých vlasů s modrými odlesky
měla Sascha bohatou, ebenově černou kštici, která pohlcovala světlo jako
inkoust a vlnila se tak divoce, že si ji musela každé ráno zaplétat do přísného
copu. Její pokožka měla barvu tmavého medu spíše než slonoviny – genetické
dědictví po neznámém otci, jemuž Saschin rodný list přisuzoval anglo-
indický původ.
Když se přiblížily ke dveřím do zasedací místnosti, zvolnila Sascha
krok. Schůzky s měňavci nenáviděla, a nebylo to kvůli všeobecnému odporu
všech Psyů k jejich otevřeně projevované emocionalitě. Zdálo se totiž,
že měňavci znají její tajemství, že vědí. Nějak se jim vždycky podařilo vycítit,
že není jako ostatní, že není dokonalá.
„Pane Huntere.“
Když zazněl matčin hlas, vzhlédla. A ocitla se na dosah ruky nejnebezpečnějšímu
samci, kterého kdy viděla. Jinak se popsat nedal. Měřil hodně
přes sto osmdesát centimetrů a připomínal stroj na zabíjení, kterým také
v divočině byl. Silný, štíhlý lovec s mohutně vypracovanými svaly.
Konečky černých vlasů se mu dotýkaly ramen, ale zženštilého na nich
nebylo vůbec nic. Naopak napovídaly, že se pod lidskou kůží skrývá nespoutaná
zvířecí vášeň a temná dychtivost. Nepochybovala, že se nachází
v přítomnosti predátora, dravce.
Pak otočil hlavu a ona uviděla také pravou stranu jeho tváře. Nazlátlou
kůži mu na ní hyzdily čtyři hluboké jizvy, památka na drápy nějaké veliké
šelmy. Jeho oči měly hypnotizující zelenou barvu, ale byly to právě nevzhledné
rány v obličeji, které ji upoutaly nejvíc. Takhle blízko u žádného
Huntera ještě nikdy nestála.
„Paní Duncanová.“ Hlas měl hluboký a trochu drsný, jako by měl každou
chvíli přejít ve vrčení.
„Toto je má dcera Sascha. Bude naším prostředníkem.“
„Těší mě, Sascho,“ mírně pokývl hlavou a očima na ní spočinul o vteřinu
déle, než bylo nutné.
„Nápodobně.“ Mohl slyšet, jak jí prudce buší srdce? Byly smysly měňavců
opravdu mnohem citlivější než vnímání jiných ras?
„Prosím.“ Gestem jim naznačil, aby se posadily ke stolu se skleněnou
deskou, a sám zůstal stát, dokud se obě neuvelebily. Pak si vybral židli přímo
naproti Sasche.
Ta se přinutila jeho pohled opětovat – nehodlala dopustit, aby ji galantností
ukonejšil a ona polevila v obezřetnosti. Lovci jako Hunter byli vycvičeni,
aby dokázali vyčenichat zranitelnou kořist. „Zabývali jsme se vaší nabídkou,“
začala.
„A co si o ní myslíte?“ Oči měl pozoruhodně jasné a klidné jako hluboký
oceán. Chladného a praktického však na něm nebylo vůbec nic – vše potvrzovalo
Saschin první dojem, že je to divoké zvíře, které se nyní výjimečně
ovládá.
„Jistě víte, že obchodní partnerství mezi Psyi a měňavci nevznikají příliš
často. Máme neslučitelné priority.“ Saschin hlas zněl oproti Lucasovu naprosto
ploše a nezabarveně.
Úsměv, kterým ji počastoval v odpověď, byl tak nestydatý, že od něho
nedokázala odtrhnout pohled. „V tomhle případě máme priority společné.
Vy potřebujete pomoct naplánovat a zajistit ubytování, které bude vyhovovat
měňavcům, a já chci zase mít výhodnou pozici ve všech nových
psyských projektech.“
Sascha věděla, že to určitě není všechno. Psyové ho potřebovali, ale on
je ne, ne teď, když byly obchodní zájmy měňavců natolik rozsáhlé, že mohly
klidně konkurovat psyským. Svět se Psyům měnil přímo před očima, lidé
a měňavci už jim nechtěli hrát druhé housle. Docházelo k pozvolnému přesunu
mocenského vlivu, ale většina zástupců její rasy to ve své nebetyčné
namyšlenosti přehlížela.
Zatímco seděla v těsné blízkosti dočasně zkrocené zuřivosti jménem
Lucas Hunter, přemítala, jak jsou její psyští druhové slepí. „Pokud s vámi
máme spolupracovat, budeme požadovat stejnou míru zodpovědnosti,
jakou bychom čekali od projektantů a stavitelů přímo z našich vlastních
řad.“
Lucas pohlédl na mrazivou dokonalost Saschi Duncanové a přál si vědět,
čím to je, že ho pouhý pohled na ni dohání k šílenství. Šelma v jeho
nitru vrčela a obcházela mu v hlavě jako lev v kleci, připravená skočit
a očichat její usedlý tmavošedý kalhotový kostým. „To je samozřejmé,“
přisvědčil, ohromený maličkými plamínky bílého světla, které se postupně
objevovaly a zase mizely v temnotě Saschiných očí.
Jen málokdy se ocitl takhle blízko některému z vůdčích Psyů. Bylo jich tak málo, že příliš nevycházeli ven mezi ostatní, a jakmile dosáhli některé
z hranic dospělosti, bylo jim svěřeno významné postavení v blízkosti
psyské Rady. Sascha byla mladá, ale rozhodně nevypadala nezkušeně.
Působila stejně tvrdě jako zbytek její rasy, stejně bezcitně a chladně.
Klidně to mohla být ona, kdo napomáhal vraždám.
Mohl to být kdokoliv z nich. To byl důvod, proč DarkRiverové už několik
měsíců sledovali Psye na vysokých místech a pokoušeli se proniknout
jejich ochranou. Projekt Duncanová představoval jedinečnou šanci.
Nejenže byla Nikita vlivná sama o sobě, ale navíc se pohybovala v nejvyšších
kruzích – zasedala v samotné Radě. Jakmile s ní Lucas naváže spolupráci,
stane se jeho úkolem vypátrat totožnost sadistického Psye, který před
časem připravil o život ženu z jejich smečky… a popravit ho.
Bez milosti. Bez slitování.
Mezitím vrhla Sascha letmý pohled na tenký elektronický diář, který držela
v ruce. „Jsme ochotni nabídnout sedm milionů.“
Klidně by se spokojil i se zlámanou grešlí, kdyby mu to umožnilo přístup
do utajovaného světa Psyů, ale nemohl si dovolit vzbudit v ženách podezření.
„Dámy.“ Naplnil to jediné slovo smyslností, která současně vycházela
z člověka i ze zvířete, které v něm dřímalo.
Většina měňavců a lidí by na příslib požitku obsažený v jeho hlase zareagovala,
avšak na tyto dvě to vůbec nezapůsobilo. „Všichni víme, že ten
projekt má cenu deset milionů, možná víc. Neztrácejme tu čas.“ Byl by přísahal,
že v Saschiných očích černých jako noc spatřil jiskřičku, která jako
by jeho výzvu přijímala. Panter uvnitř něj tiše zavrčel na souhlas.
„Osm. A k tomu schvalovací pravomoc u každé fáze projektu od návrhu
až po výstavbu.“
„Deset.“ Jeho hlas zůstával hebký jako samet. „Váš požadavek způsobí
výrazné zdržení. Nebudu moct pracovat efektivně, když se sem budu muset
trmácet kvůli každé maličkosti.“ Opakované návštěvy by mu možná pomohly
získat nějaké informace o vrahovi a dostat se mu na stopu, která už
začínala chladnout, ale pochyboval o tom. Nikita by jen stěží nechala citlivé
dokumenty z jednání Rady ležet jen tak někde na stole.
„Dejte nám chvilku.“ Starší žena pohlédla na mladší.
Jemné chloupky vzadu na krku se mu zježily. Stalo se to vždycky, když
byl v místnosti s Psyi, kteří právě používali své schopnosti. Telepatie byla
pouze jednou z mnoha dovedností, které ovládali, a on musel uznat, že patří
k těm, které se při obchodních jednáních náramně hodí. Ale jejich neobyčejné
schopnosti jim také nasazovaly klapky na oči. Měňavci se už dávno
naučili využívat pocit psyské nadřazenosti ve svůj prospěch.

Téměř o minutu později ho Sascha opět oslovila. „Kontrola v rámci
všech fází projektu je pro nás důležitá.“
„Vaše peníze, váš čas.“ Položil ruce na stůl a sepjal prsty do stříšky, přičemž
si povšiml, jak k nim sklouzl Saschin pohled. Zajímavé. Ze zkušenosti
věděl, že Psyové nikdy nedávají najevo reakce na řeč cizího těla. Jako by
všichni byli jen čistě racionální tvorové, uzavření ve světě své vlastní mysli.
„Pokud ale trváte na tom, že se chcete takhle významně angažovat, nemůžu
vám slíbit, že dodržíme časový plán. Dokonce vám můžu zaručit, že
se zpozdíme.“
„Máme návrh, který zajistí, že k tomu nedojde.“ Pohled očí černých jako
noc se střetl s jeho.
Povytáhl obočí. „Poslouchám.“ A pečlivě poslouchal i panter v jeho nitru.
Oba, člověk i šelma, považovali Saschu za okouzlující, ale ani jeden
z nich neměl tušení proč. Část Lucasovy bytosti si ji chtěla pohladit… ta
druhá skočit a trhat.
„Rádi bychom s DarkRivery úzce spolupracovali. Proto bych vás chtěla
požádat, abyste mi zajistil kancelář ve vaší budově.“
Všechny nervy se mu napjaly k prasknutí. Právě získal téměř neomezený
přístup k vůdčímu Psyovi. „Chcete mi být pořád nablízku, drahoušku?
To mi vyhovuje.“ Jeho smysly zachytily drobnou změnu ovzduší v místnosti,
ale byla tak drobná a prchavá, že odezněla dřív, než ji dokázal pojmenovat.
„Máte podpisové právo ke schvalování změn?“
„Ano. A kdybych se potřebovala poradit s matkou, nebudu muset ani odcházet.“
Připomněla mu tím, že je Psy, příslušnice rasy, která už dávno obětovala
svoji lidskost.
„Na jakou vzdálenost dokáže vůdčí Psy vysílat?“
„Na dostatečnou.“ Zmáčkla cosi na své malé příruční obrazovce. „Takže
se dohodneme na osmi milionech?“
Ušklíbl se nad tím pokusem zastihnout ho nepřipraveného – Saschina
nenápadná, téměř kočičí lstivost ho pobavila.
„Deset, nebo odsud odejdu, a vy si budete muset sehnat někoho horšího.“
„Nejste jediný odborník na to, co se měňavcům líbí a nelíbí,“ připomněla
mu Sascha a téměř neznatelně se naklonila jeho směrem.
„Pravda.“ Tahle Psyka, která zřejmě uměla využívat kromě své mysli
i tělo, lovce zaujala, proto její pózu bezděčně napodobil. „Ale jsem nejlepší.“
„Devět.“
Nemohl dopustit, aby si o něm ženy myslely, že je slabý – Psyové respektovali pouze naprosto bezcitnou a nekompromisní sílu. „Devět, a další
milion v případě, že se všechny byty prodají ještě před otevřením komplexu.“
Opět ticho. Chloupky na zátylku se mu znovu zježily. Šelma v jeho mysli
máchala tlapou ve vzduchu, jako by chtěla výboje proudící energie zachytit.
Většina měňavců elektrické bouře vyvolávané Psyi vycítit nedokázala,
ale on ano a považoval to za užitečnou schopnost s řadou využití.
„Souhlasíme,“ řekla nakonec Sascha. „Předpokládám, že smlouvy máte
vytištěné s sebou?“
„Samozřejmě.“ Otevřel pořadač a přes stůl před ně přisunul několik kopií
dokumentu, který měly obě bezpochyby celou dobu otevřený také na
svých obrazovkách.
Sascha si je vzala a jeden podala matce. „V elektronické podobě by to
bylo mnohem praktičtější.“
Tuhle větu už slyšel stokrát, od stovky různých Psyů. Jedním z důvodů,
proč měňavci nepodlehli technologickému pokroku, byla čirá tvrdohlavost;
tím dalším byla bezpečnost – jeho rasa se do databází Psyů nabourávala už
desítky let. „Mám radši to, na co si můžu sáhnout a přičichnout si k tomu,
něco, co uspokojí všechny moje smysly.“
Nepochyboval, že tu narážku pochopila, a proto bedlivě sledoval jakoukoliv
její možnou reakci. Nic. Sascha Duncanová byla ledově chladná stejně
jako všichni Psyové, se kterými se zatím setkal – pokud se chtěl dozvědět,
jestli Psyové ukrývají sériového vraha, bude na ní muset zapracovat
a nechat její led trochu roztát.
Při myšlence, že bude trávit čas právě s tímhle Psyem, se ho zmocnila
podivná radost, protože až do tohoto okamžiku považoval celou jejich rasu
za zástup bezcitných strojů. V té chvíli Sascha vzhlédla, aby opětovala jeho
pátravý pohled, a panter v jeho nitru otevřel tlamu a beze slov zavrčel.
Lov právě začal. A Sascha Duncanová byla kořist.
O dvě hodiny později přišla Sascha k sobě do bytu, zavřela za sebou dveře
a provedla mentální průzkum všech místností. Nic. Byt se nacházel ve
stejné budově jako její kancelář a byl skvěle zabezpečen, přesto Sascha
vždy využila svých schopností a celý ho ochránila ještě vlastním mentálním
štítem. Vyžádalo si to spoustu jejích velmi skrovných psychických sil, ale
potřebovala místo, kde se bude cítit v bezpečí.
Spokojená s tím, že se do bytu nikdo nepokoušel dostat, ještě systematicky
zkontrolovala všechny vnitřní zámky blokující přístup do rozsáhlého
PsyNetu. Plně funkční. Nikdo se jí nemohl dostat do hlavy bez jejího vědomí. Teprve potom se uvolnila a svezla se na světle modrý koberec barvy
ledu. Jeho chladný odstín způsobil, že se rozechvěla. „Počítači, zvýšit teplotu
o pět stupňů.“
„Provádím.“ Hlas zněl monotónně, ale to se dalo čekat. Nešlo o nic jiného
než o mechanickou odpověď výkonného stroje, který ovládal celou budovu.
Domy, které chtějí postavit společně s Lucasem Hunterem, žádný takový
počítačový systém mít nebudou.
Lucas.
Hlasitě vydechla, když dovolila mysli, aby se zaplnila emocemi, které
musela během schůzky skrývat.
Strach.
Pobavení.
Dychtivost.
Chtíč.
Touha.
Potřeba.
Odepnula sponku na konci copu, ponořila prsty do osvobozených kudrlin,
strhla ze sebe sako a odhodila ho stranou. Bolela ji ňadra, utiskovaná
v košíčcích podprsenky. Nic na světě teď nechtěla víc než se svléknout do
naha a třít se o něco horkého, pevného a samčího.
Zavřela oči, začala se mírně kolébat a snažila se ovládnout vize, které
se jí honily hlavou. Uniklo jí přitom slabé zasténání. Tohle se nemělo
dít. V minulosti už nad sebou ztratila kontrolu několikrát, ale ještě nikdy
to nebylo takhle zlé, takhle erotické. V okamžiku, kdy si to přiznala, lavina
představ jako by mírně zeslábla a ona nalezla dostatek sil, aby se vymanila
z pevného sevření vlastní dychtivosti.
Vstala ze země, přešla do kuchyňského koutu a nalila si sklenici vody.
Zatímco pila, zachytila svůj odraz ve zdobeném zrcadle visícím vedle
vestavěné chladničky. Byl to dárek od měňavce, který s ní spolupracoval
jako poradce na dřívějším projektu, a ona si ho navzdory matčině povytaženému
obočí nechala. Vymluvila se na to, že se díky němu pokouší cizí rasu
pochopit. Ve skutečnosti se jí líbil pestrobarevný rám.
Právě teď si ale přála, aby si ho bývala nenechala. Příliš jasně se v něm
totiž ukazovalo to, co nechtěla vidět. Spletenec temnoty, který tvořily její
vlasy, vypovídal o živočišné vášni a touze, tedy o věcech, o nichž neměl
žádný Psy nic vědět. Tvář měla zrudlou, jako by měla horečku, červené tváře
a oči… bože, slituj se, její oči měly barvu nejhlubší noci.
Sundala zrcadlo ze zdi, odhodila si vlasy z obličeje a zadívala se na svůj
odraz. Ale nebylo pochyb, nezmýlila se. V jejích tmavých panenkách nezářila ani jiskérka světla. To se mělo stát pouze tehdy, když Psy vynaložil obrovské
množství mentálních sil.
Jí se to nestalo ještě nikdy.
Oči ji sice řadily k vůdčím Psyům, ale síly, jimiž vládla, byly žalostně
omezené. Tak omezené, že ještě nebyla přizvána mezi vyvolené, kteří pracovali
přímo pro Radu.
Nedostatek jejích mentálních sil mátl instruktory, kteří ji cvičili. Každý
vždycky říkal, že se v její netrénované mysli skrývá neuvěřitelný potenciál
– pro vůdčího Psye více než dostatečný – ale že se zatím neprojevil.
Došlo k tomu až teď.
Potřásla hlavou. Ne. Ona přece žádnou mentální energii nevynaložila,
takže tmavou barvu muselo způsobit něco jiného. Něco, o čem ostatní
Psyové nevěděli, protože nebyli schopni cítit. Oči jí zabloudily ke komunikačnímu
panelu zabudovanému ve zdi vedle kuchyňského koutu. Jedno
bylo jisté – v tomhle stavu nemohla vyjít z bytu. Kdyby ji někdo potkal,
okamžitě by ji nechal poslat na rehabilitaci.
Dostala takový strach, že se nedokázala pohnout.
Věřila, že dokud je na svobodě, jednoho dne možná najde způsob, jak
uniknout, jak přerušit spojení s PsyNetem, které nebude mít za následek
ochromení jejího těla a smrt. Nebo se jí možná dokonce podaří opravit chybu,
která zatěžovala její psychiku emocemi. Avšak ve chvíli, kdy by ji odhalili
a převezli do Střediska, by se její svět proměnil v temnotu. Nekonečnou,
tichou temnotu.
Opatrně sňala z komunikačního panelu kryt a chvíli si hrála s obvody.
Potom kryt vrátila na původní místo a zadala Nikitin kód. Matka bydlela
v luxusním podkrovním bytě o několik pater výš.
Odpověď přišla za několik sekund. „Sascho, máš vypnutou obrazovku.“
„Nevšimla jsem si,“ zalhala Sascha. „Počkej chvíli.“ Předstírala, že věc
řeší, pak se rozvážně nadechla. „Asi se porouchala. Zavolám technika, aby
se na to podíval.“
„Proč voláš?“
„Bohužel budu muset zrušit naši večeři. Dostala jsem od Lucase Huntera
nějaké dokumenty a chci si je před příštím setkáním nastudovat.“
„Na měňavce neztrácí čas. Uvidíme se zítra odpoledne na poradě.
Dobrou noc.“
„Dobrou noc, matko.“ Rozloučila se už jen s vypnutou linkou. Nikita se
k ní chovala zhruba stejně mateřsky jako počítač, který se staral o byt. Bylo
to tak odjakživa, přesto to Saschu rozesmutnilo. Jenže dnes večer byl smutek
pohřbený pod mnohem nebezpečnějšími emocemi.

Ještě se ani nestačila pořádně uklidnit, když se panel rozezněl tónem
příchozího hovoru. Jelikož byla funkce identifi kace volajícího vypnuta
společně s obrazovkou, Sascha neměla možnost zjistit, kdo to je. „Sascha
Duncanová,“ představila se a pokoušela se nezpanikařit, když si uvědomila,
že to může být opět Nikita, která si své rozhodnutí rozmyslela.
„Zdravím, Sascho.“
Téměř se jí podlomila kolena, když uslyšela ten medový hlas, který nyní
místo vrčení připomínal spíš vrnění. „Pane Huntere.“
„Říkejte mi Lucasi. Jsme teď koneckonců kolegové.“
„Kvůli čemu voláte?“ Mohutnou citovou bouři teď mohlo utišit jedině
nevlídné a praktické chování typické pro Psye.
„Nevidím vás, Sascho.“
„Nefunguje mi obrazovka.“
„To není právě efektivní.“ Bylo to pobavení, které zaslechla v jeho hlase?
„Předpokládám, že si nechcete jen popovídat?“
„Chtěl jsem vás pozvat na zítřejší schůzku s projektanty.“ Hlas měl sametový.
Sascha netušila, jestli Lucasova slova znějí jako pozvání ke hříchu
vždycky, nebo jestli to dělá naschvál, aby ji rozrušil. Co ji doopravdy rozrušilo,
byla ta představa. Stačilo, aby jen pojal podezření, že s ní něco není
v pořádku, a mohla si začít psát rozsudek smrti. Internace ve Středisku se
v podstatě rovnala smrti, i když člověk zůstal naživu.
„Čas?“ Pevně si objala pažemi hrudník a přiměla hlas, aby se zklidnil.
Psyové si dávali obrovský pozor, aby okolní svět nikdy nezaznamenal
jejich nedokonalé, poškozené jedince. Když Rada někoho poslala do
Střediska na rehabilitaci, oběť neměla šanci.
„Sedm třicet. Vyhovuje vám to?“
Jak jen to dokázal, že i nejofi ciálnější pozvání znělo z jeho úst jako nefalšované
svádění?
Možná to bylo celé jen v její hlavě – možná už defi nitivně ztrácela sebekontrolu.
„Místo?“
„Moje kancelář. Víte, kde to je?“
„Samozřejmě.“ DarkRiverové si zřídili obchodní centrálu ve středně
velké kancelářské budově nedaleko rušné čínské čtvrti.
„Budu tam.“
„Budu čekat.“
Jejím zostřeným smyslům to spíš než jako slib znělo jako hrozba.

ZDROJ: nakladatelství Fantom Print
Refresh | Home |


Name:
E-mail: (optional)
Napište edward:
Smile: smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

| Forget Me
Content Management Powered by CuteNews