Upíři z Chicaga 4: Na ostří špičáku
Category: Knihy | 21 Sep 2015 | Author: Panthea [full-link] | Full story [/full-link] | 1 Comments
Populární urban fantasy série Upíři z Chicaga pokračuje dalším akcí nadupaným dílem. Na ostří špičáku svému názvu více než odpovídá – čtenáři se v něm dočkají nejen upírů v čele s ostrou hrdinkou Merit, ale také ostré akce, ostrého humoru a vyvrcholení tak vyostřeného, že by ho v tomto druhu literatury jinde jen těžko hledali.

Upírka Merit, Ochránkyně Cadoganského Domu, jen tak tak v předchozím díle vyvázla se zdravou kůží z politické války kožoměnců. Neuplynuly ani tři měsíce a už se ocitá ve víru dalšího krvavého boje o moc. Upíři po prvotní vlně fanouškovského obdivu ztratili na lesku, protože si obyvatelé Chicaga uvědomili, že to nejsou žádní domácí mazlíčci, ale predátoři toužící po krvi a moci.

V atmosféře občanského neklidu se Merit pouští do vyšetřování nelegálních večírků, na nichž mají údajně upíří ztrácet kontrolu nad svou krvežíznivostí a zabíjet lidi, což se v danou chvíli společenské nestability opravdu nehodí. Vyšetřování ji zavádí do prostředí drogových dealerů a feťáků, jež je samo o sobě nebezpečné, a to musí Merit ještě tančit mezi vejci, která jí pod nohy hází Greenwichské prezidium, nejvyšší upírský orgán, a její Mistr, zelenooký krasavec Ethan

image host

KAPITOLA 1
SUĎ MAGII PODLE ČINŮ


Pozdní srpen
Chicago, Illinois


Světlomety provrtávaly tmu Hyde Parku a my, necelá stovka upírů, jsme teď klepali koberečky, natírali dvířka skříněk a smirkovali dřevěné lišty.
Před plotem stála hrstka tvrďáků v černém, což byli fae najatí extra kvůli naší ochraně. Plot tvořil bariéru mezi pozemky Cadoganského Domu, zabírajícími šířku asi jednoho bloku, a zbytkem města.
Fae nás chránili zaprvé před případným opakovaným útokem kožoměnců. Ten se sice zdál nepravděpodobný, ale to jsme si mysleli i před prvním útokem, který zosnoval nejmladší bratr vůdce Severoamerické centrální smečky. Bohužel to Adama Keena nezastavilo.
A dále nás fae chránili před novou hrozbou.
Před lidmi.
Vzhlédla jsem od elegantní křivky dřevěné římsy, kterou jsem právě napouštěla
mořidlem. Byla skoro půlnoc, ale mezerou v plotě prosvítala zlatá záře svící, které drželi protestující. Plamínky se mihotaly v teplém letním vánku a tři nebo čtyři tucty lidí zde dávaly najevo svůj tichý nesouhlas s přítomností upírů ve městě.
Popularita je vrtkavá.
Když jsme před necelým rokem odhalili svou existenci, obyvatelé Chicaga se zprvu bouřili. Strach však nakonec vystřídala zbožná úcta a s ní přišli i paparazziové a dvojstránky v exkluzivních časopisech. Násilný útok na Dům – a rovněž fakt, že jsme se bránili, v důsledku čehož se veřejnosti odhalili i kožoměnci – však přinesl nový zvrat. Už z naší existence nebyli lidé nadšení, a jestli jsou tu s námi i vlkodlaci, co dalšího tu na ně číhá? Za posledních pár měsíců jsme měli možnost okusit zlé, nepokryté předsudky
lidí, kteří nás nechtěli ve svém sousedství, utábořili se před naším Domem a dávali nám tím svou nepřízeň patřičně najevo.
V kapse mi zavibroval mobil; otevřela jsem ho a přijala hovor. „Tady Meritino tesařství.“
Na druhém konci odfrkla Mallory Carmichaelová, moje nejlepší kamarádka na světě a právoplatná čarodějka. „Trochu nebezpečné, ne? Upírka mezi tolika potenciálními osikovými kůly?“
Podívala jsem se na lištu, položenou na dřevařské koze před sebou. „Nejsem si jistá, jestli je tohle zrovna osika, ale budiž.“
„Z toho, jak ses mi představila, soudím, že i dneska večer se věnuješ tesařině?“
„Trefa. A když už se ptáš, tak zrovna patlám mořidlo na jeden krásný dřevěný kousek, potom tam asi dám trochu tmelu –“
„Ach, bože, nuda,“ skočila mi do toho. „Prosím, ušetři mě historek o tom, co budeš kde šmrdlat. Nabídla bych se, že ti přijdu dělat společnost, ale jsem na cestě do Schaumburgu. Suď magii podle činů a tak dál.“
Tím se vysvětloval rachot motoru v pozadí. „Víš, Mal, i kdybys mohla přijet, tak k nám je teď lidem vstup tak trochu zakázán.“
„No nekecej,“ řekla. „Kdy vydal Darth Sullivan tohle nařízení?“
„Když ho o to starosta Tate požádal.“
Mallory tiše hvízdla a její hlas zněl stejně vzrušeně. „Vážně? O tom mi Catcher nic neříkal.“
Catcher byl Malloryin přítel, se kterým momentálně bydlela, čaroděj, jenž mě coby spolubydlící nahradil, když jsem se před několika měsíci konečně rozhoupala a přestěhovala se do Cadoganu. Taky pracoval v kanceláři městského ombudsmana pro nadpřirozeno – mého dědečka – a teoreticky měl mít přehled o veškerém nadpřirozeném dění. Kancelář ombudsmana byla v tomto ohledu něco jako paranormální linka důvěry.
„Domy to drží pod pokličkou,“ přiznala jsem. „Proslýchá se, že Tate Domy zavřel, a lidi panikaří.“
„Protože si myslí, že upíři jsou pro lidi opravdová hrozba?“
„Přesně. A když už je řeč o opravdových hrozbách, co se dneska v Schaumburgu budeš učit?“
„Cha chá, moje malá upírečko. Brzo mě budeš milovat a zoufat si.“
„To už dělám teď. Ještě vaříš lektvary?“
„Ne, tenhle týden se věnujeme něčemu jinýmu. Jak se má tvůj šéfík?“
Rychlá změna tématu byla trochu divná. Pokud šlo o paranormálno a její čarodějnické učení, zbožňovala Mallory nadšené posluchače. Možná že to, co se teď učila, bylo tak nezáživné jako tesařina, ačkoli to jsem si uměla jen stěží představit.
„Ethan Sullivan je stále ten samý Ethan Sullivan,“ usoudila jsem nakonec.
Souhlasně odfrkla. „Myslím, že vzhledem ke své nesmrtelnosti a tak podobně už to asi jiný ani nebude. Ale některý věci se změnit dají. A když jsme nakously ty změny, tak hádej, kdo má na svým dokonalým nosánku naražený okuláry?“
„Joss Whedon?“ Mallory sice nejdřív chvíli trvalo, než se smířila s tím, že je čarodějka, ale na nadpřirozenu ujížděla vždycky, ať už v podobě fikce nebo jakkoli jinak. Obzvláště měla slabost pro Buffy a Spikea.
„Ježiš né. I když bych pak měla právoplatný důvod vtrhnout do jeho univerza a pomocí magie mu třeba vylepšit zrak. Ale ne. Je to Catcher.“
Zakřenila jsem se. „Catcher má brejle? Pan Jsem-takovej-bourák-žejsem-si-oholil-hlavu-i-když-ještě-neplešatím má brejle? Tak z toho se snad nevyspím.“
„Jo, já vím. Ale abych byla upřímná, tak na něm vypadaj dost dobře. Nabídla jsem mu, že udělám abrakadabra a odčaruju mu dioptrie, ale odmítl.“
„A důvod?“
Napodobila jeho hluboký hlas. „Protože by se jednalo o zneužití magie
k sobeckému účelu, což by bylo plýtvání vůle vesmíru na mou sítnici.“
„Jo, úplně ho slyším.“
„Jo. Takže má brejle. Ale povím ti, že jsou maličko zázračný. Rozhodně to s náma zamávalo v ložnici. Je jako vyměněný. Chci tím říct, že úroveň jeho sexuální energie…“
„Mallory! Dost. Teče mi krev z uší.“
„Puritánko.“ V telefonu se ozvalo pronikavé zatroubení, následované Malloryiným hlasem: „Sakra lidi! Naučte se najíždět z připojováku! To snad není možný. Tak jo. Přede mnou je řidič z Wisconsinu, takže musím končit. Ozvu se ti zítra.“
„Dobrou, Mal. Hodně štěstí s řidiči a magií.“
„Pusinku,“ řekla a linka oněměla. Strčila jsem telefon zpátky do kapsy.
Díky bohu za nejlepší kámošky.
O deset minut později jsem dostala šanci otestovat své tvrzení že „Ethan je Ethan“.
Ani jsem se nemusela otočit a věděla jsem, že stojí za mnou. Prozradil mi to mrazivý pocit v zádech. Ethan Sullivan, Mistr Cadoganského Domu, upír, který mě přijal do svých řad.
Po dvou měsících oťukávání jsme Ethan a já spolu strávili celkem úžasnou noc. Jenže naše „spolu“ netrvalo dlouho. Brzo obrátil, protože usoudil, že chodit se mnou je emocionální riziko, jež si nemůže dovolit podstoupit. Taky toho rozhodnutí později litoval, a asi tak poslední dva měsíce se to pokoušel vyžehlit, nebo to aspoň tvrdil.
Ethan byl vysoký, blond a skoro skandálně hezký od dlouhého úzkého nosu po klenuté lícní kosti a smaragdově zelené oči. Taky byl chytrý a oddaný svým upírům… a zlomil mi srdce. Po dvou měsících jsem se už dokázala smířit s jeho strachem, že vystaví Dům riziku. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě nepřitahoval, ale to nijak nezmenšovalo mou touhu po odplatě, takže jsem si důsledně hlídala své teritorium.
„Ochránkyně,“ oslovil mě titulem, který mi udělil. Něco jako strážkyně Domu. „Dneska jsou nějak překvapivě potichu.“
„To jo,“ souhlasila jsem. Až po několika dnech hlasitých protestů s transparenty a bongo bubínky protestujícím došlo, že hluk, který dělají ve dne, s námi nic nedělá, a že starousedlíci z Hyde Parku asi noční hluk příliš dlouho tolerovat nebudou.
Bod pro Hyde Park.
„Je to příjemná změna. Jak vám to tu jde?“
„Pokračujeme,“ řekla jsem a setřela zbloudilou kapičku mořidla. „Ale budu ráda, až to budeme mít hotové. Myslím, že tohle řemeslo není moje parketa.“
„Při plánování budoucích projektů to budu mít na paměti.“ Slyšela jsem v jeho hlase pobavení. Po vteřince testování pevné vůle jsem se na něj podívala. Dneska večer měl na sobě džíny a tričko, ušpiněné od barvy, a zlatavě blond vlasy, dlouhé po ramena, měl tentokrát stažené do culíku těsně nad krkem. I v neformálním oblečení z něj však sálala moc a neomylné sebevědomí, které z něj dělaly prince mezi upíry.
S rukama v bok obhlížel své lidi. Na hlavním trávníku pracovali muži a ženy u ponků a koz. Jeho smaragdový pohled putoval od jednoho dříče k druhému a sledoval, jak jsou daleko, ale ramena měl ztuhlá, jako by měl neustále na paměti, že hned za bránou číhá nebezpečí.
Slušelo mu to i v džínách a běžeckých botách, jak tam tak stál a revidoval své upíří příbuzenstvo.
„Jak to jde uvnitř?“ zeptala jsem se.
„Něco jsme udělali, ale jde to pomalu. Odsýpalo by to rychleji, kdyby nám povolili na výpomoc lidské dělníky.“
„Na druhou stranu se alespoň vyhneme lidské sabotáži,“ podotkla jsem.
„A taky neriskujeme, že některý najatý zedník poslouží jako svačinka,“ přemítal. Ale když se na mě znovu ohlédl, objevila se mu mezi očima ustaraná vráska.
„Co je?“ pobídla jsem ho.
Ethan udělal svou typickou grimasu – vyklenul jedno obočí.
„No, zjevně něco dalšího kromě demonstrantů a neustálé hrozby útoku,“ řekla jsem.
„Volal Tate. Žádá o schůzku s námi dvěma.“
Tentokrát jsem povytáhla obočí já. Seth Tate, znovuzvolený starosta Chicaga, se všeobecně vyhýbal kontaktu se třemi zdejšími upířími Mistry.
„Kvůli čemu se chce setkat?“
„Kvůli tomuhle,“ odpověděl a ukázal k protestujícím.
„Myslíš, že se chce se mnou setkat proto, že je kamarád s mým otcem, nebo protože pro něj pracuje můj děda?“
„Buď to anebo se možná do tebe starosta zakoukal.“
Obrátila jsem oči v sloup, ale nával horka, který se mi hrnul do tváří, jsem nedokázala zastavit. „Není do mě zakoukaný. Jen se nechává rád znova zvolit.“
„Zakoukaný je, a ne že bych to nechápal. A to tě ještě neviděl při souboji.“
Ethan mluvil sladkým hlasem. Plným naděje.
Bylo těžké to ignorovat.
Celé týdny byl ke mně takhle pozorný, samá lichotka.
Nedalo se říct, že by neměl své jedovaté chvilky. Byl to koneckonců pořád Ethan, stále Mistr upírů s plným barákem podřízených upírů, kteří mu nedělali vždycky jen radost, a aby toho nebylo málo, musel ten barák už skoro měsíc navracet do původního stavu. Stavby nikdy nešly v Chicagu rychle, a když se má opravovat třípatrové upíří hnízdo, drhne to ještě víc. Jistě že to hnízdo byl architektonický klenot, ale pořád patřil nočním krvesajům, bla, bla, bla. Naši lidští dodavatelé se často cukali, když nám měli pomoci, a z toho Ethan dvakrát odvařený nebyl.
Navzdory té rekonstrukci se Ethan opravdu snažil, dalo by se říct, že se mi i dvořil. Problém byl, že otřásl mou důvěrou. Doufala jsem, že najdu svoje „a žili spolu šťastně až navěky“, ale zdráhala jsem se tomuhle krásnému princi uvěřit, že je připraven odjet se mnou na svém bílém koni do západu slunce. Moje bolest a ponížení byly i po dvou měsících čerstvé. Měla jsem to stále v živé paměti a rána se doposud nezacelila.
Nebyla jsem tak naivní, abych popírala to, co bylo mezi mnou a Ethanem, ani možnost, že nás osud znovu svede dohromady. A pak tu byla také vize, kterou jsem jaksi sdílela s Gabrielem Keenem, vůdcem Severoamerické centrální smečky, o páru zelených očí, které vypadaly jako Ethanovy… ale nebyly jeho. (Já vím. Taky jsem reagovala jako „co to má, kruci, znamenat?“.)
Chtěla jsem mu věřit. Jako každá jiná ženská v Americe jsem četla knihy a viděla fi lmy, kde chlapovi dojde, jak se šeredně zmýlil… a vrátí se. Chtěla jsem věřit, že Ethan lituje, že mě ztratil, a že jeho výčitky jsou skutečné a jeho sliby upřímné. Jenže to nebylo tak snadné. A jak správně poukázala Mallory, nebylo by lepší, kdyby měl od začátku jasno v tom, že mě chce?
Mezitím, co jsem porovnávala starého a nového Ethana, jsem hrála vzornou Ochránkyni. Profesionální chování mi dávalo prostor i hranice, které jsem potřebovala. A na přilepšenou k tomu jsem ho tím ještě iritovala. Nedospělé? Jistě. Ale kdo by se nechytil příležitosti trochu přiškrtit šéfa, kdyby mohl?
Kromě toho byla většina upírů členem toho či onoho Domu a já byla nesmrtelná. Kdybych se vzdala práce pro Ethana, mohla bych se odsoudit k věčnému životu vyvržence. Tím pádem jsem z téhle situace musela vytřískat to nejlepší.
Ignorovala jsem intimní tón jeho hlasu a zdvořile jsem se na něj usmála. „Doufám, že mě při souboji ani nikdy neuvidí. Až se budu prát před starostou, tak to bude znamenat, že jde všechno totálně do háje. Kdy vyrazíme?“
Ethan mlčel tak dlouho, že jsem si ho začala prohlížet a všimla si, jak vážně se tváří. Bralo mě za srdce, když jsem viděla, jak je ohledně mě odhodlaný. Ale ať už pro nás osud chystal jakoukoli cestu, já se po ní dnes nemínila vydat.
„Ochránkyně.“
V jeho hlase bylo něco nestydatého, ale já se držela plánu. „Ano, pane?“
„Klidně buď paličatá, když musíš, ale my oba víme, jak tohle skončí.“
„Skončí to jako vždycky – ty budeš Mistr a já Ochránkyně,“ pronesla jsem lhostejným tónem.
Připomínka našich pozic zřejmě udělala své. Stejně tak, jak nahodil svůj šarm, ho zase odhodil. „Za dvacet minut buď dole. Buď řádně oblečená.“ A potom se vydal rázným krokem zpátky po schodech do Cadoganského Domu.
Tiše jsem zaklela. Ten chlap bude moje smrt.


KAPITOLA 2
HRSTKA UPÍRŮ


Opouštět Cadoganský Dům bývala vždycky trochu svízel, protože jsme většinou nechtěli vydráždit paparazzie, číhající na rohu, aby nás mohli vyfotit. Teď to ale přímo zavánělo nebezpečím.
Oba jsme byli oblečeni v černém (v ofi ciální cadoganské barvě) a seděli jsme v Ethanově černém, elegantním kabrioletu značky Mercedes-Benz, se kterým parkoval ve sklepní garáži našeho Domu. Vyjeli jsme po rampě nad úroveň suterénu a čekali, až nám jeden z fae na stráži otevře bránu. Druhý stál před rampou a ostražitě se díval na protestující, kteří už se pomalu začali pohybovat směrem k nám.
Vyjeli jsme na ulici. Fae zavřel bránu a připojil se ke svému partnerovi, jenž šel vedle automobilu. Jeli jsme krokem a kolem nás se už začínali shromažďovat lidé se svícemi v rukou. Pohybovali se neslyšně, s prázdnými výrazy ve tvářích jako uctívači zombií. Jejich mlčení drásalo nervy. Myslím, že to bylo horší, než kdyby pokřikovali antiupíří hesla a sprosté nadávky.
„Zjevně nás viděli,“ zamumlal Ethan, levou ruku na volantu, pravou na řadicí páce.
„Ano, viděli. Mám vystoupit?“
„Sice si té nabídky cením, ale tohle nech na fae.“
Fae se jako na povel postavili každý k jedněm dveřím. „Platíme je, že ano? Za ochranu?“
„Platíme,“ řekl Ethan. „Ale jelikož nenávidí lidi ještě víc než nás, nejspíš by se tohohle úkolu s radostí zhostili i zadarmo.“
Takže fae nesnášejí upíry, ale lidi ještě víc. Někteří lidé nenávidí upíry, a kdyby věděli, že jsou tu i fae, asi by nenáviděli i je.
A upíři? No, upíři jsou jako politici. Chceme být se všemi kamarádi. Chceme být oblíbení. Chceme politický kapitál, který bychom později mohli směnit za politické výhody. Ale pořád jsme upíři a jakkoli jsme diplomatičtí a společenští, stále se lišíme.
Tedy alespoň většina z nás. Ethan často poukazoval na to, že jsem pořád lidštější než většina ostatních, což bylo způsobeno nejspíš tím, že jsem se stala upírkou teprve před několika měsíci. Při pohledu na dav protestujících jsem se však cítila o trochu víc jako upír než obvykle.
Protestující zírali do oken a vztahovali k autu svíce, jako by se pouhá blízkost ohně mohla postarat o to, že zmizíme. Ještěže pro nás oheň nepředstavoval o nic větší hrozbu než pro lidi.
Ethan se teď držel oběma rukama volantu a opatrně manévroval s mercedesem skrz dav. Každý centimetr byl boj, lidé nás obklopili tak hustě, že jsme neviděli na silnici před sebou. Fae kráčeli vedle auta a jednu ruku drželi na střeše nízkého kabrioletu jako agenti tajné služby v prezidentově koloně. Šinuli jsme se sice jako šneci, ale pohybovali jsme se.
A jak jsme se tak vlekli, minuli jsme dvojici teenagerů, kluka a holku, kteří stáli na mé straně auta a drželi se za ruce. Byli hodně mladí a měli na sobě šortky a tílka, jako by strávili den na pláži. Jenže jejich výrazy vypovídaly o něčem jiném. Měli v očích nenávist, na někoho, komu je šestnáct, snad až příliš silnou. Dívka měla pod očima šmouhy od řasenky, jako by brečela. Chlapec se díval na ni a jeho nenávist vůči mně byla možná tím silnější, čím větší byla náklonnost k ní.
Zničehonic začali společně pokřikovat: „Dost bylo upírů! Dost bylo upírů! Dost bylo upírů!“ Zfanatizovaným hlasem vykřikovali tu mantru znova a znova jako andělé připravení udeřit.
„Jsou moc mladí na tolik zloby,“ řekla jsem tiše.
„Zloba není jen pro staré,“ poznamenal Ethan. „I mladí se můžou setkat s utrpením a tragédiemi a přeměnit smutek v nenávist.“
Zbytek davu to zřejmě inspirovalo, a tak se postupně připojovali a opakovali ta slova, až skandovali jako jeden velký nenávistný sbor.
„Vypadněte z naší čtvrti!“ křikla žena blízko auta, hubená padesátnice, nebo možná šedesátnice s dlouhými šedivými vlasy, oblečená v bílém tričku a khaki kalhotách. „Táhněte, odkud jste přišli!“
Podívala jsem se opět před sebe. „Já jsem z Chicaga,“ zamumlala jsem si. „Narodila jsem se tu a vyrostla.“
„Asi mají na mysli nějakou nadpřirozenou říši,“ řekl Ethan. „Možná nějakou paralelní dimenzi, osídlenou výhradně upíry a vlkodlaky a každopádně hodně daleko od lidí.“
„Možná by nás raději viděli v Gary* než v Chicagu.“
„Nebo tak,“ připustil.
Přinutila jsem se držet hlavu rovně, nevnímat jejich tváře za oknem a litovala jsem, že se nedokážu stát neviditelnou, nebo aspoň splynout s koženým potahem, abych nemusela poslouchat výkřiky plné nenávisti. Být obklopena lidmi, kteří mě neznají, ale byli by hrozně rádi, kdybych zmizela a nezamořovala jejich čtvrť, mě ranilo víc, než jsem myslela.
„Na to si zvykneš,“ řekl Ethan.
„Ale já si na to nechci zvykat. Chci, aby mě přijali takovou, jaká jsem.“
„Bohužel ne každý ocení tvé vnitřní kvality. Ale jsou i tací, kteří to umí.“
Projeli jsme kolem rodiny – otce, matky a dvou malých synů –, která držela ručně psanou ceduli a na ní: HYDE PARK NENÁVIDÍ UPÍRY.
„No tak pro tohle nemám pochopení,“ zavrčel Ethan. „Dokud jsou děti malé a nemůžou si na upíry udělat vlastní názor, měli by je tohohle ušetřit.
Určitě by na ně rodiče neměli přenášet svoje předsudky.“
Kývla jsem, zkřížila paže na prsou a schoulila se do sebe.
Po třiceti metrech už dav protestujících řídl a čím dál jsme byli od Domu, tím zjevně slábla touha nadávat nám. Moje nálada však stejně klesla na bod mrazu, zatímco jsme mířili na severovýchod ke Creeley Creeku, který se nacházel v chicagské historické čtvrti Prairie Avenue.
Podívala jsem se na Ethana. „Co takhle nějaká kampaň nebo tak, abychom se k těmhle projevům nenávisti vyjádřili? Veřejné prohlášení nebo veřejná fóra? Něco, co by je přesvědčilo, že nejsme nepřátelé?“
Ušklíbl se. „Naše předsedkyně zábavního výboru opět zasahuje?“
Když jsem úplně na začátku vyzvala Ethana k boji – ačkoli jsem tehdy trpěla jakýmsi rozdvojením upíří osobnosti –, potrestal mě Ethan tím, že mě jmenoval předsedkyní zábavního výboru našeho Domu. Považoval to za adekvátní trest pro dívku, která většinu času vysedávala ve svém pokoji, místo aby se seznamovala s ostatními upíry. Přiznávám, že jsem byla knihomol – před svou přeměnou jsem studovala postgraduál z anglické literatury –, ale dělala jsem pokroky. Plány uspořádat stmelovací večírek s grilováním
mi pochopitelně překazil útok kožoměnců.
„Jsem jen podřízená upírka, která se snaží přečkat všechno s menší měrou nenávisti. Ale vážně – za úvahu to stojí.“
„Julia už na tom pracuje.“
„Julia?“
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Gary leží na severozápadě Indiany. V dobách průmyslového boomu ve Spojených státech v něm žilo téměř dvě stě tisíc obyvatel, v důsledku úpadku zpracovatelského sektoru se však ocelářské město vylidnilo a stalo se přízračným městem duchů (pozn. red.).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------

„Vedoucí oddělení marketingu a styku s veřejností našeho Domu.“ Ha. Ani jsem nevěděla, že někoho takového máme.
„Mohli bychom třeba příští rok vyhlásit loterii na jedno místo podřízeného upíra,“ navrhla jsem. „Vzbudit v lidech zájem stát se cadoganskými upíry.“
„Mám zlatý kupon*,“ začal prozpěvovat Ethan a uchechtl se.
„Tak nějak. Samozřejmě, že když se takhle otevřeš veřejnosti, zvýšíš pravděpodobnost, že si k sobě zatáhneš sabotéra.“
„A já myslím, že co se týče sabotérů, bylo toho už dost.“
Od chvíle, kdy jsem se stala členkou Domu, jsme ztratili dva upíry, kteří zradili. „Naprosto souhlasím.“
Měla jsem zaklepat na dřevo, abych to nezakřikla… protože to najednou vypadalo, že protestující byli jen předzvěstí něčeho horšího.
Naše potkávací světla se odrazila od dvou SUV, šikmo blokujících prostředek silnice. Před nimi stála šestice vazounů v černých tričkách a kapsáčích.
„Drž se,“ vykřikl Ethan a strhl volant, až zaskřípěly pálící se gumy. Kabriolet zahnul doprava a dostal smyk. Zastavili jsme se kolmo k esúvéčkům.
Vzhlédla jsem. Tři muži se rozběhli k nám s pistolemi u boku a obstoupili auto dřív, než Ethan stihl odjet.
„Tak z tohohle odvařená nejsem,“ zamumlala jsem.
„Ani já ne,“ řekl Ethan, vytáhl telefon a začal do něj ťukat. Asi si přivolával pomoc, s čímž jsem mohla jedině souhlasit.
„Armáda?“ zeptala jsem se Ethana a srdce mi divoce bušilo.
„Oficiální armáda by nás asi takhle nezastavila. Existují mnohem jednodušší způsoby, u nichž zároveň nehrozí takové riziko vedlejších ztrát.“
„Ať už jsou kdokoli, myslím, že to jsou odpůrci upírů.“
Dva ze tří mužů před autem vytáhli zbraně, blížili se k nám a otevřeli dveře.
„Ven,“ řekli jednohlasně. V hlavě jsem začala revidovat: měla jsem dýku, ale ne meč. Doufala jsem, že ho nebudu potřebovat.
„Opravdu, odpůrci upírů,“ zamumlal Ethan a pomalu zvedl ruce do vzduchu. Já udělala totéž.
Pozor, Ochránkyně, řekl mi telepaticky. Nahlas říkej jen to absolutně
nejnutnější.
Ty jsi šéf,
odpověděla jsem.
Vše svědčí o opaku. Ta slova byla pronesena mlčky, ale čišel z nich sarkasmus.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Narážka na film Karlík a továrna na čokoládu (pozn. red.).
-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vystoupili jsme na ztemnělou chicagskou ulici. Vibrace ve vzduchu – bzukot oceli, který jsem dokázala vycítit od té doby, co byla moje katana posvěcena krví – byly hodně intenzivní. Ať už byli tihle chlapi kdokoli, byli dobře ozbrojení. Měli jsme ruce vzhůru a oni nám mířili zbraněmi na srdce a vedli nás před mercedes. Coby upíři jsme se hojili tak rychle, že by nám kulky celkově vzato neuškodily. Zato osikový kůl do srdce by to vyřešil jednou provždy.
Když jsem o tom tak přemýšlela, jejich zbraně vlastně nevypadaly jako sériová výroba, spíš jako kousky vyrobené na míru, s hlavněmi trochu širšími než ty, které máme v arzenálu našeho Domu.
Je možné upravit zbraň tak, aby mohla střílet osikové kůly? zeptala jsem se Ethana.
Raději bych to nezjišťoval, odvětil.
V žaludku mi nervózně bublalo. Už jsem si zvykla na to, že k mojí práci patří násilí, obvykle páchané šílenými paranormály na mně a na mých blízkých. Ale tohle nebyli paranormálové. Tohle byli ozbrojení lidé, očividně přesvědčení, že jsou mimo dosah zákona, že mají právo nás zastavit a mířit na nás zbraní v našem vlastním městě.
Třetí muž před námi – velký a svalnatý, s jizvami po akné a vojenským sestřihem – vystoupil vpřed.
Nespouštěj ho z očí, ozval se v mé hlavě Ethanův hlas.
Těžko přehlídnu lidský tank, který jede přímo na mě.
„Myslíte si, že nevíme, co děláte našemu městu?“ zeptal se Tank. „Zabíjíte nás. Plížíte se nocí, vytahujete nás z postelí. Nalákáte nás a pak nás vysajete, dokud z nás něco teče.“
Při těch slovech se mi sevřela hruď. Určitě jsem nic takového neudělala ani jsem neznala jiné upíry, kteří by to spáchali, tedy alespoň ne od chvíle, kdy ze scény zmizela Celina Desaulniersová, chicagská upíří zloduška. Ale Tank vypadal, že je o své pravdě hluboce přesvědčen.
„Já jsem vám nic neudělala,“ řekla jsem. „Nikdy jsme se nesetkali, nevíte o mně nic kromě toho, že jsem upírka.“
„Čubko,“ zamumlal, ale trhnul hlavou dozadu, když se u SUV po levé straně otevřela zadní dvířka. Na chodník dosedly dvě nohy ve vysokých botách, následované dalším mužem v téže černé uniformě. Na rozdíl od ostatních byl tenhle hezký, měl velké a protáhlé oči a vysoké, pěkné lícní kosti, tmavé vlasy na perfektní pěšinku. Ruce měl za zády a kráčel k nám, zatímco Tank zavřel dveře SUV.
Odhadovala jsem, že pan Nový je jejich kápo.
„Pane Sullivane. Slečno Meritová,“ řekl.
„A vy jste?“ zeptal se Ethan.
Pan Nový se zeširoka usmál. „Můžete mi říkat… McKetrick.“ Ta pauza působila, jako by si tohle jméno vybral zrovna teď. „Tohle je pár mých přátel. Mí spoluvěrci, chcete-li.“
„Alespoň způsoby máte chvályhodné, když už nic,“ pronesl Ethan bezbarvě, ale vzduch kořenila magie.
McKetrick založil paže na prsou. „Urážku z úst nevítaného návštěvníka v tomto městě považuji za dosti komickou, pane Sullivane.“
„Nevítaného návštěvníka?“
„My jsme lidé. Vy jste upíři. Nebýt důsledků genetické mutace, byli byste jako my. To z vás činí anomálii v našem městě, nevítané hosty. Takové, kteří by si měli hledět dobrých mravů a odebrat se pryč.“ Hovořil věcně, jako by právě nenaznačil, že jsme genetický omyl, který je nutno vymést z města.
„Tak to pardon,“ řekl Ethan, ale McKetrick zvedl ruku.
„Ale no tak,“ pravil. „Já vím, že mi rozumíte. Vypadáte jako inteligentní muž, stejně jako vaše kolegyně. Alespoň podle toho, co víme o jejích rodičích.“
Mí rodiče – Meritovi – byli chicagští zbohatlíci. Můj otec investoval do nemovitostí a denně se o něm psalo v novinách. Chytrý, ale šel přes mrtvoly. Nebyli jsme si blízcí, tím méně jsem byla nadšená z toho, že mě někdo posuzuje na základě jeho narcistického vystupování v tisku.
Nenech se rozhodit, řekl mlčky Ethan. Víš, kdo jsi.
„Vaše předsudky,“ řekl nahlas, „nejsou náš problém. Navrhujeme, abyste schovali zbraně a šli si svou cestou.“
„Jít si svou cestou? To je vskutku směšné. Jako by si váš druh chtěl jít svou cestou a nezatahoval při tom tohle město do nadpřirozené války?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji, pane Sullivane. Vy a vám podobní se musíte sbalit, odjet a tím to hasne.“
„Já jsem z Chicaga,“ řekla jsem, abych na sebe upoutala pozornost.
„Narodila jsem se tu a vyrůstala tu.“
Zvedl prst. „Jako člověk. Dokud jste nepřeběhla na druhou stranu.“
Už jsem ho málem opravila, chtěla jsem mu říct, že Ethan mě zachránil před vrahem najatým Celinou a přivedl mě nazpět k životu poté, co jsem byla napadena. Taky jsem mu mohla říct, že bez ohledu na výzvy, kterým jsem jako upírka musela čelit, jsem pořád ještě dýchala jen díky Ethanovi. McKetrick by však asi nejásal při zjištění, že mě jeden upír málem zabil a jiný mě bez mého svolení přeměnil.
„Žádná odpověď?“ zeptal se McKetrick. „Ani mě to nepřekvapuje.
Vzhledem k tomu, jaký zmatek už váš ‚Dům‘ v Chicagu rozpoutal, si ani já nejsem jistý, jestli bych sám něco namítal.“
„My jsme útok na náš Dům nevyprovokovali,“ řekla jsem mu. „Byli jsme napadeni.“
McKetrick naklonil hlavu se zmateným úsměvem na tváři. „Ale musíte uznat, že jste tomu trochu napomohli. Kdybyste tu nebyli vy, nebylo by ani násilí.“
„My si chceme jen hledět svého.“
McKetrick se velkoryse usmál. Nedalo se říct, že by nebyl přitažlivý, ale ten úsměv – tak klidný a sebejistý – byl svou arogancí až děsivý. „Proti tomu nic nenamítám. Zkrátka si sbalte svá fidlátka a jděte si toho hledět jinam. Aby bylo jasno: Chicago vás tu nechce.“
Ethanovy rysy ztuhly jako ocel. „Nikdo vás nezvolil. Nikdo vás ničím nejmenoval. Nemáte právo mluvit jménem města.“
„Města, které podlehlo vašemu kouzlu? Města, které se konečně probouzí a zjišťuje, jak jste úchylní? Někdy, pane Sullivane, potřebuje svět proroka. Člověka, který vidí za hranice přítomnosti, nahlédne do budoucnosti a pochopí, co je nezbytně nutné.“
„Co chcete?“
Zachechtal se. „Chceme zpátky naše město, co jiného. Chceme, aby všichni upíři opustili Chicago. Je nám jedno, kam odtáhnete – jen vás tady nechceme. Doufám, že jste pochopil.“
„Jděte do prdele,“ řekl Ethan. „A strčte si tam i ty vaše předsudky.“
McKetrick se zatvářil zklamaně, jako by skutečně čekal, že Ethan uzná svou chybu.
Otevřel ústa, aby něco odsekl, ale než stihl odpovědět, uslyšela jsem to: zvuk rachotícího výfuku, který prořízl noc jako burácení hromu. Ohlédla jsem se za sebe a uviděla světla – celkem tucet – letící k nám jako šíp.
Motorky.
Začala jsem se usmívat a už mi bylo jasné, koho to Ethan kontaktoval mobilem. Tohle nebyly jen motorky: byli to kožoměnecké motorky. Dorazila kavalerie.
Vojáci se ohlédli na svého vůdce, netušili, co dál.
Dvanáct obřích, blýskavých chopperů projelo tmou jako žraloci na naleštěném chromu. Na každém z nich jeden kožoměnec – svalnatý a oblečený v kůži, připravený do bitvy. A jejich bojové schopnosti jsem mohla potvrdit. Viděla jsem je v akci a věděla jsem, že jsou to zdatní rváči. Jemné brnění, které mi zvedlo chloupky vzadu za krkem, okazovalo, že jsou ozbrojení.
Pardon, oprava. Jedenáct z nich bylo svalnatých a oblečených do kůže. Ta dvanáctá byla totiž drobná brunetka se záplavou dlouhých, kudrnatých vlasů, momentálně spoutaných pod kšiltovkou s logem Cardinals. Fallon Keenová, jediná sestra mezi šesti Keenovic bratry, pojmenovanými podle abecedy, Gabrielem počínaje a konče Adamem, kterého vyhostili ze Severoamerické centrální a poslali do vřelé náruče konkurenční smečky
poté, co zabil jejího vůdce. Od téhle výměny nikdo o Adamovi neslyšel. Vzhledem ke zločinu, který spáchal, to nejspíš nebylo dobré znamení.
Kývla jsem na Fallon, a když mi rychle zasalutovala, řekla jsem si, že jí ten mizerný vkus na baseballové týmy prominu.
Na první motorce jel Gabriel Keene, apex smečky. Sluncem vyšisované hnědé vlasy měl stažené do culíku těsně nad krkem, jantarové oči se pozorně rozhlížely a zdánlivě se v nich odrážely zákeřné úmysly. Ale já věděla, jak je to doopravdy. Gabriel se vyhýbal násilí, dokud nebylo zbytí. Nebál se ho, ale ani ho nevyhledával.
Gabriel pohybem zápěstí zatúroval motorkou a McKetrickovi muži jako mávnutím kouzelného proutku couvli ke svým SUV.
Gabe ke mně stočil oči. „Problémy, kotě?“
Podívala jsem se na McKetricka, který s nervózním výrazem sledoval motorkáře a jejich stroje. Jeho antiupíří kuráž se asi nevztahovala na kožoměnce. Po chvíli se dal dohromady a opět se nám podíval do očí.
„Těším se, že v téhle konverzaci budeme pokračovat v nějakou příhodnější dobu,“ pravil McKetrick. „Zůstaneme ve spojení. Mezitím se snažte vyhnout problémům.“ S těmi slovy hupsnul zpátky do SUV a zbytek jeho vojáků ho následoval.
Polkla jsem zklamání. Už jsem si skoro přála, ať jsou natolik naivní, aby něco podnikli, jen abych si mohla vychutnat tu podívanou, až je Keenovi zmydlí do bezvědomí.
Výfuky s tlumiči na SUV zahučely, pneumatiky zahvízdaly a vozy odjely. Škoda že ne navždy. Koukala jsem na poznávací značky, ale byly prázdné. Buď si tu klidně jezdí neregistrovanými vozidly, nebo si na tento seznamovací rozhovor sundali značky.
Gabe se podíval na Ethana. „Kdo byl ten G. I. Joe?“
„Říkal, že se jmenuje McKetrick. Považuje se za antiupíří městskou domobranu.
Chce, aby všichni upíři opustili město.“
Gabe si pomlaskl. „Asi nebude jediný,“ řekl a podíval se na mě. „Vypadá to, že se ti potíže lepí na paty, kotě.“
„Ethan může potvrdit, že s tím nemám nic společného. Jeli jsme do Creeley Creeku a tady jsme narazili na ten jejich zátaras. Vytáhli na nás pistole.“
Gabe zakoulel očima. „Tohle může zastavit jen upíra, pro nás by to byla výzva. Vždyť jste nesmrtelní.“
„A rádi bychom tak i zůstali,“ řekl Ethan. „Ty zbraně se zdály být upravené na zakázku.“
„Antiupíří střely?“ zeptal se Gabriel.
„Ani by mě to nepřekvapilo. McKetrick na to vypadal.“
„A můj meč zůstal v Domě,“ poznamenala jsem směrem ke Gabeovi. „Dej mi osmdesát centimetrů zakřivené oceli a já sejmu, koho budeš chtít.“
Obrátil oči v sloup, zatúroval motorkou a podíval se na Ethana. „Máte namířeno do Creeley Creeku?“
„Máme.“
„Pak vám budeme dělat doprovod. Skočte do auta, pojedeme s vámi.“
„Už jsme vám dlužni za jednu věc.“
Gabriel zavrtěl hlavou. „Můžeš si škrtnout jednu čárku za to, co dlužím Merit.“
O tomhle dluhu už se dříve zmínil. Stále jsem netušila, o čem to mluví, ale i tak jsem kývla a utíkala zpátky k mercedesu.
Vklouzla jsem do auta. „Říkal jsi, že fae nesnášejí lidi. Na moje současné pocity slovo ‚nesnášet‘ ani nestačí. A vypadá to, že si můžeme na svůj seznam problémů připsat další.“
„Nejspíš to tak bude,“ přitakal a nastartoval.
„Ještěže aspoň s kožoměnci jsme pořád za dobře,“ konstatovala jsem, když jsme bez zastavení projeli přes stopku a kožoměnci kolem našeho auta vytvořili véčko ze svých motocyklů.
„A pro lidi jsme opět ofi ciálně nepřátelé. Tedy pro některé.“
Jak jsme ujížděli ulicí a konečně začínali přidávat rychlost i s kožoměneckou eskortou, otočila jsem se zpátky k silnici a vzdychla.
„Tak s chutí do toho.“
Refresh | Home |


chanyuan @ 28 May 2016 03:30 am
chanyuan0528
http://www.air-jordanshoes.us.com
http://www.longchampoutlet.us.com
http://www.ralphlaurenpolo.us.com
http://www.montblancpenss.us.com
http://www.pradasunglasses.us.com
http://www.mcmoutlet.us.com
http://www.ralphlauren-outletuk.co.uk
http://www.michaelkorsclearance.in.net
http://www.oakley-sunglasses.me.uk
http://www.niketnpas-cher.fr
http://www.oakley-sunglasseswholesale.com
http://www.coachoutletonline-factory.us.com
http://www.clearancefitflopssale.com
http://www.versacesunglasses.us.com
http://www.reebokoutletstore.us.com
http://www.nikeblazerpas-cher.fr
http://www.michaelkorsoutlet.org.uk
http://www.adidasoutletstore.in.net
http://www.babylissflatiron.us.com
http://www.storecoachoutlet.us.com
Name:
E-mail: (optional)
Napište edward:
Smile: smile wink wassat tongue laughing sad angry crying 

| Forget Me
Content Management Powered by CuteNews